Efektivní soudní kontrola při transpozici směrnice do národního práva

Evropský soudní dvůr v uvedeném rozsudku s poukazem na svou stálou judikaturu dvůr konstatoval, že není oprávněn posuzovat předběžné otázky, které jsou hypotetické, tj. které neexistují, které jsou národním soudem tvrzeny, aniž by měly věcný a právní základ v řízení probíhajícím před národním soudem.

Za hypotetickou tak Evropský soudní dvůr označil otázku, zda rakouská právní úprava odpovídá požadavku uvedeném v čl. 6 směrnice 76/207 SES, tj. požadavku kladeném na členské státy, aby tyto vydaly národní právní předpis, který je nezbytný k tomu, aby každý, kdo se z důvodu neaplikování zásady rovného zacházení ve smyslu čl. 3, 4 a 5 cítí znevýhodněn, po případném uplatnění práva u jiných příslušných míst mohl uplatnit své právo před soudem.

Rakouská právní úprava poskytuje možnost domáhat se soudní ochrany ve výše uvedeném smyslu a to v civilním řízení zahájeném žalobou o náhradu škody; připouští řízení ve třech stupních, přezkum skutkové i právní stránky. Je-li tedy jednotlivci umožněno vést řádné soudní řízení za účelem poskytnutí soudní ochrany jeho právům, nemůže dojít k porušení jeho práv tím, že jiný typ soudního řízení garantuje ochranu v jiném rozsahu. Zejména je v tomto směru třeba zdůraznit tu skutečnost, že soudní ochrana poskytovaná v rámci správního soudnictví nemá přímý vztah k předmětné směrnici, resp. národnímu právnímu předpisu, jímž byla do národního právního řádu transponována. Z uvedeného národního zákona pak vyplývá, že pro účely poskytování soudní ochrany nároků ze směrnice, jsou příslušné soudy civilní.

Na základě výše uvedeného zjištění Evropský soudní dvůr konstatoval, že otázka předložená národním soudem je hypotetická a že není důvod pro položení takové otázky.

Soud: Soudní dvůr Evropských Společenství

Právní věc: C-380/01, Gustav Schneider / Spolkové ministerstvo spravedlnosti

Datum rozhodnutí: 5. 2. 2004

Rozsah právní problematiky: směrnice 76/207/SES - zásada rovného zacházení s muži a ženami - pracovní vzestup - zásada efektivní soudní kontroly - nepřípustnost

Předcházející a relevantní judikatura: C- 379/98, PreussenElektra; C-390/99, Canal Satelite Digital

Výchozí řízení:

Pan Schneider, narozený v roce 1953, je soudcem pracovního a sociálního soudu Vídeň. Dvakrát za sebou, v letech 1997 a 1998, se ucházel o nově zřizované místo soudce u Vrchního zemského soudu ve Vídni. V obou případech však byla, se zdůvodněním, že není naplněna kvóta žen - soudkyň, upřednostněna věkově i služebně mladší uchazečka o tento post.

Proti výše uvedenému rozhodnutí podal pan Schneider u Zemského soudu pro civilní věci ve Vídni žalobu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (dále jen "žaloba o náhradu škody"). Nesprávný úřední postup podle pana Schneidera spočíval v tom, že nebyl řádně transponován čl. 2 odst. 4 směrnice 76/207. Proti rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni, jímž byla žaloba o náhradu škody zamítnuta, podal pan Schneider odvolání u Vrchního zemského soudu ve Vídni. Z důvodu, že Vrchní zemský soud ve Vídni odvolání pana Schneidera zamítl, podal pan Schneider u Nejvyššího soudu návrh na revizi tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2001 Nejvyšší soud konstatoval, že - s ohledem na stávající judikaturu Evropského soudního dvora týkající se směrnice 76/207 SES, tzn. týkající se zásady rovného zacházení s muži a ženami - není rakouské opatření, podporující zaměstnávání žen, z důvodu chybějící klauzule otevřeného přístupu slučitelné s právem Společenství. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že mezi porušením práva Společenství a škodou uplatňovanou panem Schneiderem neexistuje věcná souvislost.

Pan Schneider se náhrady škody, kterou měl utrpět tím, že nebyl jmenován soudcem Vrchního zemského soudu ve Vídni, domáhal rovněž přímo u Spolkového ministra spravedlnosti; jeho žádost byla zamítnuta. Pan Schneider podal rovněž stížnost u Správního soudního dvora. V uvedené stížnosti se pan Schneider odvolával zejména na to, že rozhodnutí ministra spravedlnosti je v rozporu se zákonem, neboť aplikovatelné právní předpisy poškozené osobě umožňují domáhat se u správních orgánů náhrady škody, kterou tyto svou činností způsobily. Soudní kontrola nad takovým druhem rozhodnutí (tj. nad rozhodnutím ministra spravedlnosti - představitele moci výkonné), kterou jako revizní soud vykonává Správní soudní dvůr, podle pana Schneidera nevyhovuje požadavku efektivní soudní ochrany, protože Správní soudní dvůr není oprávněn k přezkumu skutkové stránky rozhodnutí správního orgánu (v tomto případě ministra spravedlnosti).

Správní soudní dvůr došel k závěru, že stížnost pana Schneidera je ve své podstatě stížností, týkající se právní stránky věci. Správní soudní dvůr jako soud revizní, který není oprávněn přezkoumávat skutkovou stránku rozhodnutí vydaného správním úřadem, konstatoval, že je nejisté, zda jím poskytovaná právní ochrana dostatečně odpovídá požadavku práva Společenství uvedenému v čl. 6 směrnice 76/207 SES.

Správní soudní dvůr proto přerušil řízení a předložil Evropskému soudnímu dvoru následující otázku:

Předběžná otázka:

Je možné čl. 6 směrnice 76/207 SES vykládat tak, že možnost uplatnit právo (zde nárok na náhradu škody) u soudu pouze prostřednictvím rakouského Správního soudního dvora, s ohledem na omezená oprávnění Správního soudního dvora (pouze kasační soudní dvůr s omezeným přezkumem skutkové stránky) dostatečně nenaplňuje právo na soudní ochranu práv (kterou konstatuje čl. 6 směrnice)?

Z rozsudku:

Evropský soudní dvůr se nejprve zabýval otázkou, jaký je vzájemný vztah mezi řízením probíhajícím před Zemským soudem ve Vídni a Správním soudním dvorem. Na základě odpovědi rakouské vlády došel k závěru, že žaloba o náhradu škody podaná u soudu pro civilní věci zásadně nevylučuje možnost podat správněprávní žalobu, resp. stížnost u Správního soudního dvora. Soudy pro civilní věci však z důvodu své všeobecné pravomoci zůstávají příslušné k projednání a rozhodnutí právních sporů týkajících se odpovědnosti státu. Proto nic nebrání tomu, aby byla podána jak žaloba o náhradu škody (u soudu pro civilní záležitosti), tak stížnost (u Správního soudního dvora), neboť předmět projednání a rozhodnutí v civilním řízení a předmět projednání a rozhodnutí ve správním soudnictví je odlišný.

Evropská komise k věci uvedla, že pokud je v řízení, zahájeném na základě žaloby o náhradu škody u Zemského soudu pro civilní věci ve Vídni, možné přezkoumat rozhodnutí ministra spravedlnosti - a to jak po stránce skutkové, tak po stránce právní - nemá paralelně probíhající řízení před Správním soudním dvorem význam. Pokud totiž řízení před civilním soudem odpovídá požadavku čl. 6 směrnice 76/207 SES, pak je v tomto ohledu požadavku práva Společenství na soudní ochranu práv učiněno zadost a Správním soudním dvorem předložená otázka je tudíž nepřípustná.

Ačkoli jsou řízení vedená před soudem pro civilní záležitosti a před Správním soudním dvorem upravena odlišnými procesními předpisy, bude řízením zahájeném žalobou o náhradu škody sledován tentýž cíl, který by byl sledován řízením před Správním soudním dvorem.

Evropský soudní dvůr konstatoval, že s ohledem na stálou judikaturu Evropského soudního dvora je řízení o předběžné otázce nástroj umožňující spolupráci Evropského soudního dvora a národních soudů.

V rámci této spolupráce je věcí právním sporem se zabývajícího národního soudu, zda - se zřetelem na zvláštnost právního sporu - dospěje k závěru, že k tomu, aby mohl vydat rozhodnutí ve věci, je nezbytné předložit Evropskému soudnímu dvoru k předběžnému posouzení určitou otázku.

Evropský soudní dvůr je oprávněn odmítnout posouzení předběžné otázky předložené mu národním soudem za předpokladu, že výklad práva Společenství, o který národní soud prostřednictvím předběžné otázky žádá, nemá souvislost s předmětem výchozího právního sporu, že předkládaný problém je ryze hypotetický nebo že Evropskému soudnímu dvoru nebyly poskytnuty věcné nebo právní údaje, které jsou nezbytné k zodpovězení předběžné otázky.

Cílem spolupráce Evropského soudního dvora a národních soudů je přispění Evropského soudního dvora k péči o právo v členských státech. Cílem tedy není podávání posudků k obecným nebo hypotetickým otázkám.

Článek 6 směrnice 76/207 SES, podle kterého každý, kdo se z důvodu neaplikování zásady rovného zacházení cítí znevýhodněn, musí mít možnost domáhat se soudní ochrany svého práva, nestanoví, na který druh soudnictví (zda na civilní či na správní) mají členské státy převést tuto úlohu. Požadavku uvedenému v čl. 6 je tak učiněno zadost, pokud někdo, kdo se cítí z důvodu neaplikování zásady rovného zacházení znevýhodněn, může své právo efektivně uplatnit u příslušného soudu.

Směrnice 76/207 SES byla do rakouského práva transponována Spolkovým zákonem o rovném zacházení; aplikace tohoto zákona se lze domáhat u správních úřadů a následně i u správních soudů. Vedle toho existuje možnost podat u soudu pro civilní záležitosti žalobu o náhradu škody, která vznikla osobě neaplikováním zásady rovného zacházení s muži a ženami.

Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že rakouské právo prostřednictvím obecného předpisu o odpovědnosti státu za škodu, jehož aplikace je přezkoumatelná jak po stránce skutkové tak po stránce právní ve třech instancích, poskytuje dostatečnou záruku pro soudní ochranu před neaplikováním zásady rovného zacházení. Tento právní postup, tj. možnost jedince dovolávat se soudní ochrany svého práva, odpovídá požadavku přiměřené a efektivní právní ochrany.

Pan Schneider uplatnil své právo na náhradu škody, kterou, jak tvrdil, utrpěl v důsledku porušení zásady rovného zacházení s muži a ženami, v řízení u Zemského soudu pro civilní záležitosti ve Vídni, u Vrchního soudu ve Vídni jakož i u Nejvyššího soudu, tedy vyčerpal všechny tři v úvahu přicházející soudní instance.

Výše uvedeným soudním systémem je podle závěru Evropského soudního dvora zcela učiněno zadost požadavku vyplývajícímu z čl. 6 směrnice 76/207 SES. Za těchto okolností je otázka, zda řízení před správním orgánem a správním soudem odpovídá požadavku čl. 6 směrnice 76/207 SES, neopodstatněná a tudíž hypotetická. Jak plyne z výše uvedeného, není Evropský soudní dvůr příslušný k rozhodnutí takové otázky. Otázka předložená Správním soudním dvorem je proto nepřípustná.

Výrok rozsudku:

Předběžná otázka předložená Evropskému soudnímu dvoru usnesením ze dne 13. 9. 2001 Správním soudním dvorem je nepřípustná.

© AK JUDr. Zdeněk Hromádka, 2004