Postavení českého podnikatele v Evropské unii - I. část

12. 6. 2004

Obecně

Vstup České republiky do Evropské unie, o němž se hovořilo již od počátku 90. let minulého století, se stal v květnu tohoto roku realitou. Naše země se na přistoupení České republiky ke smlouvě o založení Evropských Společenství připravovala více či méně aktivně po celé, výše zmíněné období.

A jak se na tuto, v médiích tolik diskutovanou událost připravovali čeští podnikatelé? Kolik času věnovali přípravě vhodné strategie pro vstup na jednotný vnitřní trh Evropské unie? Kolik času věnovali preciznímu studiu acqui communataire? Uvědomují si tyto klíčové subjekty české ekonomiky, že od letošního května je jejich právní postavení regulováno nejen právem České republiky, ale i - v souladu se zásadou aplikační přednosti práva Evropské unie - právem Evropské unie? Ba co víc, že právo Evropské unie má přednost před právem českým?

Na úvod si dovolím pár stručných poznámek. Jejich cílem je nenásilné uvedení do problematiky, jíž jsou věnovány následující řádky.

Jednotný vnitřní trh, fungující v rámci Evropských Společenství od 1. 1. 1993, je spojován se čtyřmi základními svobodami, a to svobodou volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu.

Charakteristickým rysem jednotného vnitřního trhu jsou zejména:

přísný zákaz diskriminace mezi subjekty na trhu na základě členské země jejich původu. V této souvislosti je nutné zmínit jeden z klíčových judikátů Evropského soudního dvora ve věci 120/78 Rewe - Zentrale AG vs. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein, SbSD 1979, str. 649, tzn. Cassis de Dijon. V tomto judikátu Evropský soudní dvůr konstatoval, že nesmí být - v souladu s doktrínou vzájemného uznávání - bez řádného důvodu bráněno tomu, aby zboží vyrobené a obchodovatelné v souladu právem v jednom členském státě mohlo být uvedeno na trh jiného členského státu. Podle této doktríny, jakýkoliv výrobek dovezený z jiného členského státu, musí být vpuštěn na území dovážejícího členského státu, pokud byl vyroben v souladu s normami, které platí v zemi vývozce, kde je rovněž obchodován. V rozsudku Cassis de Dijon však Evropský soudní dvůr vymezil výjimky ze vzájemného uznávání, tj. naléhavé či kategorické požadavky, a to nezbytnost ochrany veřejného zdraví, ochrany spotřebitele nebo životního prostředí. Tyto tzv. naléhavé či kategorické požadavky však podléhají zásadě proporcionality.
neexistence kvót, cel a všech dalších administrativních opatření vývozu a dovozu mezi členskými státy;
neexistence technických, hygienických, veterinárních, patentových a známkoprávních bariér vývozu a dovozu mezi členskými státy;
neexistence jakýchkoli překážek volnému pohybu kapitálu, plateb, bankovních a finančních služeb mezi členskými státy;
neexistence administrativních, kvalifikačních a autorizačních překážek volnému pohybu pracovníků mezi členskými státy.

Jak už bylo uvedeno, zmíněné svobody jsou koncipovány velmi široce a je obtížné je omezit. Nicméně i tato možnost existuje a je tomu tak zejména v případě, že by mohlo dojít k porušení bezpečnosti a veřejného pořádku určitého členského státu. Je tomu tak rovněž v případě, kdy si určité členské státy sjednaly výjimky a nebo přechodná ustanovení při svém vstupu do EU. Pro podnikatele je proto nezbytné vědět, zda jeho podnikatelská činnost v rámci EU nenarazí právě na tuto výjimku. Vzhledem k rozsahu evropského práva, kdy měsíčně je přijímáno asi 300 nových předpisů denně, je běžné, že si podnikatelské subjekty najímají na zhodnocení jednotlivých projektů odborné poradce, specializující se na evropské právo, aby měli zaručenu kompatibilitu svých podnikatelských projektů s evropskou legislativou.

Shora uvedených zásad ovládajících jednotný vnitřní trh, respektive výhod s těmito zásadami spojenými, tak s účinností od 1. května tohoto roku mohou využívat i čeští podnikatelé. Otázkou však zůstává, zda tito disponují takovými efektivními instrumenty, které jim umožní těchto výhod právně i fakticky využít.