Postavení českého podnikatele v Evropské unii - II. část

Podnikatelské prostředí v České republice

Ve světle vstupu ČR do Evropské unie jsou změny v prostředí, jež obklopuje české podnikatelské subjekty, tím skutečně originálně novým a důležitým.

Integrace do jednotného evropského trhu a převzetí jeho pravidel je především změnou parametrů vnějšího prostředí. Změny dopadající následně na odvětví a jednotlivé firmy - pro podnikatele nepochybně významné a zcela bezprostřední - jsou z tohoto pohledu jen odvozené. Jejich pramenem je totiž naprosté převzetí acquis communautaire a jeho úplná aplikace na Českou republiku. Acquis communautaire se z velké části týká právě podnikání a obchodu na jednotném trhu. Výsledek lze charakterizovat tak, že acquis communautaire historicky bezprecedentním způsobem uvolňuje a zároveň usměrňuje působení tržních sil a globálních vlivů uvnitř integrujícího se celku.

Vstup do EU totiž zasáhl především oblasti politicko-právní, ekonomické a sociální (zaměstnanecko-zákaznické).

Než začne český podnikatel specifické a na první pohled komplikované vnější prostředí Evropské unie analyzovat, měl by její management tuto analýzu nejprve účelně zacílit. Charakteristiku vnějšího prostředí je totiž třeba automaticky pojímat jako kvalifikovaný odhad síly dopadu jeho nejvýznamnějších vlivů. To znamená dát přednost cílenému monitoringu vývoje těch oblastí, které podnikání firmy skutečně ovlivňují, před kupením všech potenciálně zajímavých informací z Evropské unie.

Expandovat podnikatelsky v rámci Evropské unie proto vyžaduje precizní znalost a sledování vývoje:

1. mezinárodních závazků a vnějších vazeb EU;
2. institucí, práva a politik EU;
3. institucí, práva a politik cílových národních trhů EU;
4. lokálních specifik, místních předpisů a zvyklostí.

V souvislosti s acquis communautaire se nemůžu nezmínit o legislativně-právních instrumentech aproximace českého práva právu Evropských Společenství, tj. o harmonizaci a unifikaci. Předpokládám, že tyto pojmy jsou Vám vlastní a nečiní Vám obtíže mezi nimi rozlišovat, nicméně mi dovolte tuto stručnou poznámku:

a) Harmonizace:

Transponování směrnic, jež spolu s nařízeními Rady Evropské unie, doporučeními, rozhodnutími a akty sui generis tvoří tzv. sekundární právo Evropských společenství, regulujících obchod a podnikání, do českého právního řádu bylo zahájeno již v první polovině 90. let.

V současné době jsou shora zmíněné směrnice implementovány do českého právního řádu. Dopad aproximace českého práva právu Evropských společenství je pro české podnikatele dalekosáhlý, zejména pokud jde o náklady na přizpůsobení se evropským směrnicím. Někteří podnikatelé vyčíslují své investice do splnění standardů stanovených směrnicemi na 20 - 100 % svého ročního obratu.

Z hlediska podnikatele je třeba zkoumat také to, zda byla transpozice směrnice do národního práva provedena a zda byla provedena řádně. Může se totiž stát, a také se tak bohužel ve značné míře děje, že národní zákonodárce zmešká lhůtu stanovenou ve směrnici k její transpozici a vůbec nevydá příslušný národní právní předpis. Evropská komise pak může zažalovat daný stát u Evropského soudního dvora v Luxemburgu za porušení povinností vyplývajících pro členské státy EU ze Smlouvy ES a podnikatelské subjekty jsou v důsledku toho oprávněny domáhat se po státu náhrady škody, která jim vznikla tím, že směrnice nebyla do národního práva začleněna. Obdobně je tomu v případě, kdy byla směrnice do národního práva začleněna, ale špatně. Směrnice totiž nepůsobí jako běžný zákon, ale je koncipována jako teleologická právní norma, tj. norma, která stanoví cíl, který sleduje a kterého je třeba dosáhnout. Adresáty směrnice jsou tedy jednotlivé členské státy a tyto jsou oprávněny samy stanovit způsob dosažení cíle stanoveného směrnicí. Není neobvyklé, že členský stát při transponování směrnice do národního právního řádu něco "přehlédne" a do národního právního předpisu nezapracuje. Pak se může stát, že v právním sporu bude podnikatel neúspěšný právě a jen proto, že nezná evropskou právní úpravu a před soudem nenamítne rozpor příslušného národního právního předpisu se směrnicí s tím, aby soud národní zákon neaplikoval.

Pokud jde o počet směrnic, které měla Česká republika ke dni vstupu do EU do svého právního řádu začlenit, avšak dosud tak neučinila, je Česká republika třetí od konce ze všech ostatních členských států. Shora popsané riziko je tedy značné.

b) Unifikace

Poté, co se Česká republika 1. května tohoto roku stala součástí nadnárodního celku, v němž se v průběhu padesáti let jeho existence vytvořil svébytný systém práva zahrnující jednak akty primární jednak akty sekundární, začala pro na území České republiky platit i tzv. nařízení. Charakteristickým rysem nařízení je jejich bezprostřední, přímá závaznost. Zatímco směrnice byly do českého právního řádu transponovány postupně, adaptace českého právního řádu na nařízení měla odlišný průběh. Zprvu se problematika adaptace odkládala s poukazem na ustanovení čl. 249 Smlouvy Evropských Společenství s tím, že nařízení budou přímo použitelná a závazná ve všech svých částech, aniž by vyžadovala legislativní doplnění na vnitrostátní úrovni.

Od roku 2003 čeští zákonodárci provádějí analýzu nařízení a na jejím základě stanoví, zda je nutné legislativní doplnění nařízení na vnitrostátní úrovni. Typickým případem, kdy je nezbytné nařízení doplnit na národní úrovni je nutnost vytvořit institucionální či sankční rámec pro náležitou aplikaci nařízení.

Cílem výše uvedeného, byť značně zestručněného, rozboru harmonizace a unifikace českého právního řádu s právem Evropských Společenství, bylo zdůraznit skutečnost, že ačkoliv je s účinností od 1. května tohoto roku právo Evropských Společenství součástí českého právního řádu a toto je pro Českou republiku, respektive pro subjekty nacházející se na jejím území, závazné, ne všechny tyto právní předpisy Evropských Společenství jsou inkorporovány do českých právních norem. A tady je kámen úrazu: velká část českých podnikatelských subjektů si doposud neuvědomila, či uvědomit nechce, jaký dopad pro ně může mít nerespektování nařízení Rady Evropské unie.

Dozor nad dodržováním a aplikací právních norem Evropské unie, s účinností od 1. května tohoto roku vykonávají orgány Evropské unie, tj. Evropské komise a v případě nedostatků i Evropský soudní dvůr. Podnikatelé tak musí počítat s přísnějším vymáháním právních předpisů i s přímou intervencí Evropské komise v oblastech jako je ochrana rovné hospodářské soutěže a kontrola poskytování státní pomoci. V podmínkách jednotného trhu může na nedodržování společného práva upozornit orgány Evropské unie kdokoli, třeba i konkurent z jiného členského státu Evropské unie.

Na druhé straně však převzetí práva Evropských společenství Českou republikou přináší českým podnikatelům i možnost bránit se proti administrativním chybám, úřední zvůli či nekalosoutěžnímu jednání využíváním svých práv zakotvených v právních předpisech Evropské unie.

Ve vztahu práva Evropské unie a práva členského státu se uplatňuje zásada aplikační přednosti práva Evropské unie před právem členského státu. Práva českého podnikatele zakotvená v právních předpisech Evropské unie tak požívají ochrany ve všech ostatních členských státech Evropské unie.

© AK JUDr. Zdeněk Hromádka, 2004