Postavení českého podnikatele v Evropské unii - III. část

14. 6. 2004

Právní předpisy sekundárního práva Evropské unie ovlivňující postavení podnikatele

V důsledku odstranění všech omezení pohybu zboží vzniká v rámci jednotného vnitřního trhu EU nepřeberné množství soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem, mezi nimiž převažují obligační právní vztahy. Máme-li tedy vymezit evropský právní prostor v oblasti práva soukromého, musíme do něj zahrnout

vnitrostátní právo členských států EU;
mezinárodní smlouvy;
právo EU.

Existují tak oblasti soukromého práva, jež jsou upraveny jak právem Evropské unie (zejména sekundárním právem - viz nařízení č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních; nařízení č. 44/2001 o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a další) tak právem vnitrostátním.

Existují však oblasti, které jsou upraveny výlučně právem vnitrostátním doplněným mezinárodními smlouvami, respektive mezinárodním právem soukromým a jeho kolizními normami - v České republice to je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním v platném a účinném znění.

Oblast práva obligačního je v rámci právní úpravy Evropské unie upravena nejen právem sekundárním, ale i - a to především - tzv. subsidiárními smlouvami, respektive metodou kolizní - z tohoto důvodu je nezbytné, aby se podnikatelské subjekty, v případě, že jejich smluvním partnerem je podnikatelský subjekt sídlící v některém z členských zemí EU, seznámily s obsahem těchto subsidiárních smluv. Jedná se zejména o unifikační Římskou úmluvu o právu rozhodném pro závazkové vztahy z roku 1980 a Bruselskou úmluvu o pravomoci soudů a o výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z roku 1968. Na jejím základě je možné, aby podnikatel odsouzený cizozemským soudem byl postižen českým exekučním soudem. Naopak je však možné vykonat rozsudek českého soudu v jiném členském státě EU.

Pro určení, jakým právem se budou řídit jednotlivé instituty obligačního práva, jako je odpovědnost za vady, odpovědnost za škodu, zajišťovací instrumenty apod., je klíčová shora uvedená Římská úmluva. De lege ferenda se uvažuje o přijetí tzv. Principů evropského smluvního práva (zkráceně PECL). Součástí těchto Principů by měla být zejména právní úprava odpovědnosti podnikatelů za vady a právní úprava odpovědnosti podnikatelů za škody. V současné době odborníci Evropské komise na otázky smluvního práva připravují podklady pro zpracování výše uvedeného dokumentu.

Lze tedy shrnout:

český podnikatel, vstupující do obligačního právního vztahu se subjektem usazeným v některém z členských států Evropské unie, by si měl před uzavřením každého dílčího kontraktu pečlivě zjistit, jakým právem se v souladu se zásadou autonomie vůle smluvních stran bude právní vztah řídit. Nezjištění této skutečnosti či její podcenění by pro něj mohlo mít nedozírné následky - řídil-li by se totiž tento smluvní vztah právem cizím, tj. německým, francouzským, švédským…. a český podnikatelský subjekt se s obsahem právních norem dopadajících na uvedený obligační právní vztah neseznámil, vystavoval by se nebezpečí, že jeho smluvní partner této neznalosti využije či zneužije. Proto klíčovým okamžikem před uzavřením každého kontraktu je vyžadujícího znalost cizího práva je seznámení se s textem příslušných právních předpisů a jejich odborná analýza. Teprve na základě této analýzy může podnikatel posoudit, zda je pro něj uzavření kontraktu, který se má řídit jiným než českým právem, výhodné a zda pro něj uzavření takového kontraktu nepředstavuje nebezpečí;
není-li mezi smluvními stranami dohodnuto, jakým právem se jejich smluvní vztah řídí, uplatní se kolizní normy obsažené v Římské úmluvě o právu rozhodném pro závazkové vztahy. Pomocí těchto kolizních norem, respektive pomocí tzv. hraničních ukazatelů, se určí smluvní statut pro daný obligační právní vztah. O jeho znalosti, respektive neznalosti, platí, co bylo uvedeno shora.

Naprosto odlišná je metoda právní úpravy průmyslových práva práv duševního vlastnictví. Převažuje sekundární legislativa, například institut ochranné známky Evropského společenství vzniká na základě nařízení Rady Evropské unie č. 40/94 o známce Společenství.

Práva z duševního vlastnictví jsou teritoriálně omezena. Je-li tedy určitý výrobek chráněn patentem v zemi A i v zemi B, může být v zemi B vyráběn pouze se souhlasem majitele patentu, tj. na základě licenční smlouvy.

Oblast práva patentového je na úrovni práva Evropské unie podrobně upravena ve směrnici Rady č. 91/250 z 14. 5. 1991 o právní ochraně počítačových programů, ve směrnici Rady a Evropského parlamentu č. 96/9 z 11. 3. 1996 o právní ochraně databází, ve směrnici Rady a Evropského parlamentu č. 98/71 o právní ochraně průmyslových vzorů.

Na závěr by bylo vhodné zmínit se o posílení pravomocí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který je nyní oprávněn prohledávat nejen podnikatelské prostory, ale i soukromé prostory podnikatelů, má-li podezření na nekalosoutěžní jednání - typicky kartelové dohody, jednání ve shodě. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je oprávněn provádět tyto razie bez předchozího vyrozumění podnikatele a je tudíž v zájmu každého podnikatele, aby se na možnost shora popsaného postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže připravil a měl k dispozici právního zástupce.

Vstup do Evropské unie je přínosem pro všechny ty české podnikatelské subjekty, které se na něj poctivě připravily. Jen ty totiž mohou náležitě, odpovídajícím způsobem a v plném rozsahu využít všech výhod jednotného vnitřního trhu, zejména usnadnění volného pohybu osob.

Je smutnou skutečností, že řada podnikatelů vstup do Evropské unie podcenila. Narychlo tak tito vytvářejí ad hoc strategie průniku na jednotný evropský trh a to aniž by se předem seznámili s právní úpravou tento trh regulující a s mechanismy tento trh ovládajícími. Čeští podnikatelé si však musí uvědomit, že vstupování do obligačních právních vztahů s podnikatelským subjektem usazeným v jiném členském státě Evropské unie je během na dlouhou trať, při níž musí být víc než zohledněna klíčová zásada právních řádů všech vyspělých právních kultur - zásada ignorantia legis neminem excusat.