Zásada rovného odměňování mužů a žen

10. 4. 2004

Evropský soudní dvůr se zabýval výkladem zásady stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci a povinností členských států Společenství obsaženou v čl. 141 odst. 1 SES, tj. povinností zajistit provedení zásady stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci v národním právu. Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že pro účely zjištění, zda je dodržena zásada stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci, mohou být porovnávány výhradně ty odměny, které mají stejný právní základ.

V rozsudku Debra Allonby proti Accrington & Rosendale College, Education Lecturing Services, Secretary of State for Education and Employment se Evropský soudní dvůr zabýval výkladem zásady stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci a povinností členských států Společenství obsaženou v čl. 141 odst. 1 SES, tj. povinností zajistit provedení zásady stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci v národním právu.

Evropský soudní dvůr konstatoval, že žena - osoba samostatně činná, která na základě dohody se zprostředkovatelskou agenturou vykonává pro svého bývalého zaměstnavatele (vysokoškolské zařízení) tutéž činnost, jakou vykonávala coby zaměstnankyně vysokoškolského zařízení, není oprávněna odvolávat se vůči agentuře, která této ženě zprostředkovala práci u jejího bývalého zaměstnavatele, na zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci. Důvodem pro tento závěr Evropského soudního dvora je skutečnost, že výše odměny muže - zaměstnance bývalého zaměstnavatele ženy je stanovena, zatímco odměna ženy je ovlivněna výší odměny, na které se dohodla zprostředkovatelská agentura a bývalý zaměstnavatel ženy; není tudíž splněna podmínka jednotného základu odměňování. Jinak řečeno, pro účely zjištění, zda je dodržena zásada stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci, mohou být porovnávány výhradně ty odměny, které mají stejný základ. V uvedeném případě tak tomu nebylo a Evropský soudní dvůr proto požadavek žalobkyně odvolávající se na zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci označil za neoprávněný.

Soud: Soudní dvůr Evropských Společenství (ESD)

Právní věc: C-256/01, Debra Allonby vs. Accrington & Rossendale College, Education Lecturing Services, trading as Protocol Professional, dřívější Education Lecturing Services, Secretary of State for Education and Employment

Datum rozhodnutí: 13. 1. 2004

Rozsah právní problematiky: Zásada stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci - přímý účinek - pojem zaměstnanec - samostatně činná vysokoškolská vyučující, která na základě dohody s třetí osobou vykonává práci rovnocennou s prací, kterou na téže vysoké škole vykonává zaměstnanec této školy, tj. muž, který je v pracovněprávním poměru k vysoké škole - vyloučení samostatně činné pracovní síly z podnikového důchodového systém

Výchozí řízení

Příčinou vzniku právního sporu mezi Debrou Allonby (dále jen "žalobkyně") a Accrington & Rosendale College (dále jen "College"), Education Lecturing Services (dále jen "ELS"), Secretary of State for Education and Employment (dále jen "Secretary") byla skutečnost, že College tím, že řadě vyučujících - docentům neprodloužila pracovní smlouvu, čímž rozvázala s těmito pracovněprávní poměr. Uvedení docenti - mezi nimi i žalobkyně - byli za svou činnost na College odměňováni hodinovou mzdou. College se usnesla, že nadále bude docenty odměňované hodinovou mzdou zaměstnávat výlučně prostřednictvím ELS. Ta docentům nabídla možnost, že je zařadí do registru samostatně činných osob - vyučujících a bude jim zprostředkovávat práci na vysokoškolských zařízeních.

Žalobkyně byla na College zaměstnána jako docentka na částečný úvazek. Svou činnost vykonávala na College v letech 1990 až 1996 na základě pracovních smluv uzavíraných vždy na dobu určitou - na jeden rok. Byla odměňována hodinovou mzdou.

V důsledku změny zákona, ke které došlo v roce 1996, a podle které se s docenty zaměstnanými na částečný úvazek má zacházet stejně jako s docenty zaměstnanými na plný pracovní úvazek, se zvýšil objem finančních závazků College. S cílem snížit náklady se College rozhodla vypovědět, popř. neprodloužit pracovní smlouvy docentům zaměstnaným na částečný pracovní úvazek; tito měli na College vyučovat jako externí pracovní síly. Pokud jde o žalobkyni, College s ní ukončila pracovní poměr k 29. srpnu 1996 a zároveň jí nabídla nové zaměstnání - u ELS.

ELS, činná jako zprostředkovatelská agentura, vedla databázi docentů. Všechna vysokoškolská zařízení - mezi nimi i College - se na ELS mohla obrátit s žádostí o zprostředkování odborníků - vyučujících. Žalobkyně a další osoby ve stejném postavení tak byly donuceny nechat se zaregistrovat u ELS, aby nadále mohly vykonávat svou činnost a staly se tak osobami samostatně činnými. Odměna za jejich činnost byla určena jako část odměny, která byla sjednána mezi College a ELS. Příjem těchto docentů se snížil, tito ztratili řadu výhod a plnění spojených s pracovním poměrem - počínaje nemocným a konče možností budovat kariéru. ELS navíc nepatří mezi zaměstnavatele zúčastněné na podnikovém důchodovém systému pro vyučující personál (dále jen "TSS").

Z celkového počtu 341 docentů zaměstnaných na částečný pracovní úvazek, kteří byli v roce 1996 propuštěni z College, bylo 110 mužů a 231 žen. Databáze ELS obsahuje rovněž více mužů než žen; podle nejnovějších údajů, které byly předloženy národnímu soudu zabývajícímu se právním sporem v první instanci, tj. Court of Appeal, to bylo 19 909 mužů a 18 050 žen.

Žalobkyně, podpořena odborovou organizací, vznesla žalobu proti College na zaplacení odstupného jako náhrady za to, že byla propuštěna z hospodářských důvodů a žalobu na náhradu škody, která jí byla způsobena nespravedlivým propuštěním a nepřímou diskriminací na základě pohlaví.

Kromě toho vznesla žalobkyně řadu žalob, v nichž tvrdí, že College porušila Sex Diskrimination Act z roku 1975, protože ji jako externí pracovní sílu diskriminovala, že ELS byla ze zákona povinna zaplatit jí (žalobkyni) odstupné, odpovídající odměně docenta zaměstnaného na College na plný pracovní úvazek, že stát, zastoupený Secretary of State, porušil zákon, protože jí z důvodu jejího postavení osoby samostatně činné odepřel přístup k TSS.

Employment Tribunal (správní úřad) Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska v roce 1997 předběžně rozhodl, že žalobkyně není oprávněna odvolávat se za účelem srovnání svého vlastního postavení s postavením docenta - muže zaměstnaného na College na plný pracovní úvazek na postavení tohoto konkrétního docenta. V dubnu 1998 tentýž soud rozhodl, že propuštění žalobkyně bylo neplatné, ale žalobkyni nepřísluší odškodnění, a že toto propuštění je nepřímou diskriminací na základě pohlaví; zároveň soud konstatoval, že tato nepřímá diskriminace může být ospravedlnitelná. Employment Tribunal odkázal žalobkyni na podání žalobní žádosti proti College, ELS a Secretary of State. Tato rozhodnutí byla v březnu 2000 potvrzena Employment Appeal Tribunal (odvolací instance - správní úřad) Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska.

V žalobních žádostech proti College a ELS, podaných žalobkyní u soudu, žalobkyně tvrdí, že její propuštění představuje nepřímou diskriminaci na základě pohlaví a že se College tím, že jí (žalobkyni) odmítla poskytnout zvýhodnění, které dostávali docenti - zaměstnanci College, tj. osoby v pracovním poměru s College, vůči ní (žalobkyni) coby najaté pracovní síle dopustila diskriminace na základě pohlaví.

V žalobní žádosti podané proti ELS žalobkyně tvrdí, že jako docentka pracující pro College měla v souladu s článkem 141 odst. 1 SES nárok být za stejnou práci odměněna stejně jako docent - muž zaměstnaný na College, tj. muž, který je v pracovněprávním poměru s College. Žalobkyně navrhuje, aby bylo ELS uloženo zaplatit žalobkyni odměnu, při čemž žalobkyně srovnává své postavení s docentem - mužem, panem Johnsonem, zaměstnaným na College.

Pro zjištění oprávněnosti tohoto požadavku na stejnou odměnu jsou podstatné následující skutkové okolnosti:

žalobkyně a pan Johnson vykonávají na College - i když ne stále na stejném místě - takové činnosti, které jsou stejné
pan Johnson je na College zaměstnán jako docent a je za svou práci odměňován podle stanovených podmínek
žalobkyně spolupracuje s ELS jako osoba samostatně činná. ELS jí zprostředkovává práci - výuku na College a jiných podobných zařízeních. Žalobkyně není v pracovněprávním poměru s College
College uzavřela s ELS dohodu o výši odměny, kterou College poskytne ELS za přednášky a výuku na College poskytnutou docenty
ELS uzavřela s žalobkyní dohodu o výši odměny, kterou žalobkyně obdrží za svou činnost na College, a stanovila pracovní podmínky docentů. College nevykonává přímou kontrolu nad ELS v této ani v jiné oblasti
jak College tak ELS zaměstnávají jak muže tak ženy

Na ELS, College jakož i na Secretary of State se žalobkyně domáhala přístupu k TSS. Toto právo si žalobkyně nárokovala buď na základě srovnání svého postavení s postavením docenta - muže zaměstnaného na College anebo - protože tento důchodový systém byl zaveden zákonem - bez tohoto srovnání, na základě statistiky, podle které z okruhu osob - vyučujících, kteří jinak splňují požadavky přístupu k TSS, může podmínku přístupu k TSS být zaměstnán na základě pracovní smlouvy splnit podstatně méně žen než mužů.

Pro zjištění oprávněnosti požadavku žalobkyně na přístup k TSS jsou podle soudu podstatné následující skutkové okolnosti:

TSS byl zřízen Secretary of State na základě pravomoci přenesené na Secretary of State zákonem
jeden z předpokladů přístupu k TSS spočívá v tom, že dotčená osoba je zaměstnanec a je zaměstnána jako vyučující na vzdělávacím zařízení patřícím do jedné z kategorií vzdělávacích zařízení. College patří do jedné z těchto kategorií
osoba samostatně činná nemůže přistoupit k TSS
TSS platí důchody a jiná plnění, jejichž výše je závislá na délce pracovního poměru člena a na referenčním výdělku. Podmínkou účasti na TSS není pracovněprávní poměr u jednoho a téhož zaměstnavatele; podmínkou je, že zaměstnanec - vyučující je v pracovněprávním poměru se vzdělávacím zařízením, které se může účastnit TSS
plnění poskytovaná TSS jsou financována z příspěvků členů důchodového systému a jejich zaměstnavatelů
žádný z docentů angažovaných v ELS není zaměstnancem. Žádný z těchto docentů proto nemůže přistoupit k TSS

Předběžné otázky:

Soud projednávající žalobní stížnost podanou žalobkyní proti College, ELS a Secretary of State, tj. Court of Appeal, přerušil řízení a podle čl. 234 SES předložil Evropskému soudnímu dvoru následující otázky:

Má čl. 141 odst. 1 ES přímý účinek a lze toto ustanovení vykládat tak, že si v tomto případě žena může činit nárok na stejnou odměnu za práci jako muž?
Má čl. 141 odst. 1 ES přímý účinek spočívající v tom, že si žalobkyně může činit nárok na přistoupení k TSS
1. na základě srovnání s panem Johnsonem nebo
2. na základě statistických údajů, z nichž vyplývá, že podmínku být zaměstnán na základě pracovní smlouvy může naplnit podstatně méně žen - vyučujících než mužů - vyučujících, kteří jinak splňují všechny ostatní podmínky přístupu k TSS?

K první otázce:

Prostřednictvím první otázky se předkládající soud táže, zda lze za výše uvedených skutkových okolností čl. 141 odst. 1 ES vykládat tak, že žena, které nebyla prodloužena pracovní smlouva s organizací (College), a která u této organizace (College) - bývalého zaměstnavatele vykonává stejnou činnost, kterou na College vykonávala jako zaměstnankyně College, je vůči zprostředkovateli této práce (ELS) oprávněna odvolávat se na zásadu stejného odměňování a zda je žalobkyně oprávněna srovnávat odměnu, kterou žalobkyně dostává od ELS, s odměnou, kterou za stejnou nebo srovnatelnou práci dostává muž zaměstnaný u bývalého zaměstnavatele (College) žalobkyně.

V této souvislosti Evropský soudní dvůr poukázal na to, že na čl. 141 odst. 1 ES se může dovolávat výhradně zaměstnanec (k pojmu zaměstnanec viz níže).

Pokud jde o zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci, ta je dle Evropského soudního dvora aplikovatelná pouze tehdy, spočívají-li rozdíly v odměňování mužů a žen na jednom a tomtéž základě. Z tohoto důvodu nelze srovnávat práci a odměnu zaměstnanců zaměstnaných na různém základě, tj. zaměstnance v pracovněprávním poměru a osobu samostatně činnou. Zaměstnanec, na něhož žalobkyně při srovnání odměn poukazuje, dostává od College odměnu za svou činnost podle stanovených podmínek, zatímco výše odměny žalobkyně za její činnost na College je stanovena smluvně - na základě dohody mezi žalobkyní a ELS.

Okolnost, že výše odměny žalobkyně je závislá na výši částky, kterou dostává ELS od College, nepostačuje k závěru, že College a ELS tvoří jednotný základ, tzn. nelze proto srovnávat práci a odměnu zaměstnanců zaměstnaných na College a u ELS.

K druhé otázce:

Druhá otázka, kterou národní soud předložil Evropskému soudnímu dvoru k posouzení, se týká možnosti přístupu žalobkyně k TSS.

Zaopatřovací systém, jakým je i TSS, je dle stálé judikatury Evropského soudního dvora odvislý na zaměstnání, které dotčená osoba vykonává a vztahuje se na něj čl. 141 SES. Ustanovení čl. 141 SES se nevztahuje pouze na nárok na plnění poskytovaná z důchodového systému, tj. z TSS, nýbrž také na nárok na přístup k tomuto systému.

K druhé otázce písmeno a

Prostřednictvím druhé otázky písmeno a se národní soud ptá, zda čl. 141 odst. 1 SES lze vykládat tak, že žalobkyně je oprávněna odůvodnit svůj tvrzený nárok vůči College a/nebo ELS na přístup k TSS, ke kterému mohou dle anglické právní úpravy přistoupit pouze vyučující zaměstnaní na základě pracovní smlouvy, odvoláním se na zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou nebo srovnatelnou práci. Soud se dále ptá, zda je přitom žalobkyně oprávněna poukazovat na srovnání odměny za její práci na College s odměnou, kterou za stejnou nebo srovnatelnou práci u jejího bývalého zaměstnavatele (College) dostává muž.

Evropský soudní dvůr konstatoval, že čl. 141 odst. 1 SES lze vykládat tak, že žalobkyně není oprávněna odvolávat se na zásadu stejného odměňování, aby mohla přistoupit k důchodovému systému pro vyučující založenému zákonem - k tomuto systému mohou přistoupit pouze vyučující zaměstnaní na základě pracovní smlouvy -, a přitom poukazovat na srovnání odměny s odměnou, kterou za stejnou nebo srovnatelnou práci u jejího bývalého zaměstnavatele dostává muž.

K druhé otázce písmeno b

Druhá otázka písmeno b se týká žalobní žádosti proti státu, zastoupeného Secretary of State, a proti ELS. Podstatou této stížnosti bylo tvrzení žalobkyně, že národní právní úprava TSS je diskriminační.

Pokud jde o stát, předkládající soud se táže, zda se má podmínka přístupu k TSS být zaměstnán na základě pracovní smlouvy stanovená v právní úpravě, aplikovat i v případě, kdy je prokázáno, že z celkového počtu vyučujících, kteří jinak splňují podmínky přístupu k TSS, může podmínku přístupu k TSS být zaměstnán na základě pracovní smlouvy splnit procentuálně zřetelně méně žen než mužů.

Evropský soudní dvůr se při posuzování této otázky zabýval výkladem pojmu zaměstnanec ve smyslu čl. 141 odst. 1 SES. V této souvislosti poukázal Evropský soudní dvůr na to, že v právu Společenství neexistuje jednotný výklad pojmu zaměstnanec. Uvedený pojem je třeba vykládat pomocí obecného vykládacího pravidla obsaženého v čl. 2 SES, který obsahuje obecné cíle Smlouvy o Evropských Společenstvích.

Ve smyslu čl. 141 odst. 1 SES, čl. 2 SES se tak zaměstnancem rozumí ten, kdo v průběhu určité doby vykonává činnost pro jinou osobu podle jejích příkazů, a za tuto činnost obdrží jako protiplnění odměnu, tj. běžnou základní nebo minimální mzdu a plat jakož i jiná plnění, které platí zaměstnavatel zaměstnanci na základě pracovního poměru přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích. Z uvedeného plyne, že osoba samostatně činná není zaměstnancem ve smyslu čl. 141 odst. 1 SES. Formální zařazení osoby jako osoby samostatně činné podle vnitrostátního práva však nevylučuje, že bude tato osoba podle práva Společenství považována za zaměstnance ve smyslu čl. 141 odst. 1 ES.

Na druhou otázku písm. b Evropský soudní dvůr odpověděl, že pro nedostatek věcného ospravedlnění zákonná podmínka přístupu k TSS vyučujících být zaměstnán na základě pracovní smlouvy, je neaplikovatelná tehdy, pokud je prokázáno, že z celkového počtu vyučujících, kteří jsou zaměstnanci ve smyslu čl. 141 odst. 1 SES a kteří jinak splňují podmínky přístupu k tomuto systému, zřetelně méně žen než mužů může splnit zákonnou podmínku být zaměstnán na základě pracovní smlouvy.

Rozhodnutí:

Evropský soudní dvůr odpověděl na jemu národním soudem Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska (Court of Appeal) položené předběžné otázky takto:

Článek 141 odst. 1 SES lze v tomto případě vykládat tak, že žena, za okolností, jaké jsou dány v tomto případě, jíž nebyla prodloužena pracovní smlouva s podnikem, a která u svého bývalého zaměstnavatele vykonává tutéž činnost zprostředkovaně přes zprostředkovatelskou agenturu, není oprávněna odvolávat se vůči zprostředkovatelské agentuře na zásadu stejné odměny a rovněž není oprávněna poukazovat na srovnání své odměny s odměnou, kterou dostává muž zaměstnaný u jejího bývalého zaměstnavatele za stejnou nebo srovnatelnou práci.
Článek 141 odst. 1 SES lze vykládat tak, že žena, za okolností jaké jsou dány v tomto případě, není oprávněna odvolávat se na zásadu stejné odměny, na níž se žalobkyně odvolávala proto, aby mohla přistoupit k zákonem zřízenému důchodovému systému pro vyučující, ke kterému mohou přistoupit pouze ti vyučující, kteří jsou zaměstnaní na základě pracovní smlouvy, a zároveň poukazovat na srovnání své odměny s odměnou, kterou dostává muž zaměstnaný u bývalého zaměstnavatele ženy za stejnou nebo srovnatelnou práci.
Pro nedostatek věcného odůvodnění je národní právní úpravou stanovená podmínka přístupu k důchodovému systému vyučujících být zaměstnán na základě pracovní smlouvy neaplikovatelná, pokud je prokázáno, že z celkového počtu vyučujících, kteří jsou zaměstnanci ve smyslu čl. 141 odst. 1 SES a kteří jinak splňují všechny ostatní podmínky, podmínku být zaměstnán na základě pracovní smlouvy splňuje procentuálně zřetelně méně žen než mužů. Formální zařazení osoby mezi osoby samostatně činné podle národní právní úpravy nevylučuje, že je na tuto osobu nazíráno jako na zaměstnance ve smyslu čl. 141 odst. 1 SES.
Článek 141 odst. 1 SES lze vykládat tak, že, pokud se jedná o národní právní úpravu, není aplikovatelnost ustanovení čl. 141 odst. 1 SES vůči organizaci závislá na skutečnosti, že dotčený zaměstnanec může být srovnáván se zaměstnancem opačného pohlaví, který je nebo byl zaměstnán u téhož zaměstnavatele a který za stejnou nebo srovnatelnou práci dostává nebo dostával vyšší odměnu.