Závěť a neopomenutelní dědici, aneb člověk míní a zákon mění

Moje maminka žila dlouhá léta se svojí vnučkou, dcerou mého bratra, který zahynul při autonehodě. Vnučka se starala o babičku až do konce života. V rodině bylo veřejným tajemstvím, že maminka za života slibovala veškerý svůj majetek vnučce. Já osobně jsem o žádné závěti nevěděla, nakonec se ale ovšem ukázalo, že babička sepsala a uložila závěť u notáře. V této závěti skutečně odkázala veškerý majetek vnučce, a to s odůvodněním, že to byla právě ona, kdo se o ni staral. Vůbec nebrala v potaz skutečnost, že já mám vlastní rodinu a nemohla jsem se proto o ni starat v takovém rozsahu, jako vnučka. S poslední vůlí samozřejmě nesouhlasím, byť uznávám zásluhy mé neteře. Mohu nějakým způsobem zvrátit rozhodnutí mé maminky obsažené v závěti? Děkuji za odpověď.

Petra N., Prostějov

Vážená paní,
z Vašeho dotazu se lze domnívat, že dědické řízení, jehož předmětem bude rozdělení majetku po Vaší zesnulé mamince- zůstavitelce, je zatím na začátku a Vy jako dcera budete nepochybně jeho účastníkem. Tzn. budete mít právo účastnit se všech jednání, na kterých se bude dědictví projednávat, vyjadřovat se ke všem skutečnostem, o kterých se v řízení dozvíte, činit návrhy v tomto řízení, o kterých musí být rozhodnuto.

Závěť lze obecně považovat ze jakousi formu realizace vlastnického práva zůstavitele, prostřednictvím které tento upravuje poměry ohledně svého majetku pro případ smrti. Závětí lze určit konkrétní osoby, kterým má připadnout majetek z pozůstalosti, lze určit i jejich podíly nebo jim odkázat konkrétní věc.

Lidé se často domnívají, že pro dědické řízení je závěť zcela rozhodující a nezpochybnitelná a volnost zůstavitele při jejím pořizování absolutní. Není ovšem tomu tak; zmíněná volnost zůstavitele je omezena ustanoveními občanského zákoníku upravujícími ochranu tzv. neopomenutelných dědiců, kteří mají ze zákona zaručen nárok na část dědictví.

Za neopomenutelné dědice jsou považováni v souladu s ustanovením § 479 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, potomci zůstavitele (dítě, vnuk, pravnuk, atd.), přičemž platí, že bližší potomek vylučuje potomka vzdálenějšího. Pokud by tedy po smrti zůstavitele žil jeho syn a ten měl dceru, je za neopomenutelného dědice považován pouze syn. Pokud by naopak žila pouze dcera syna (vnučka), byla by neopomenutelným dědicem právě ona.

Neopomenutelnými jsou výše zmínění dědici označováni proto, že zůstavitel nesmí v závěti opomenout jejich dědický podíl určený v ustanovení § 479 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení se musí nezletilým potomkům (osobám mladším 18 let) dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona.

Abych necitoval pouze slovy zákona, pokusím se nyní aplikovat výše uvedené na Váš případ s tím, že budu vycházet z Vámi nastíněné situace. Jako zákonní dědici přicházíte do úvahy Vy a Vaše neteř. Každá z Vás by měla podle občanského zákoníku nárok na jednu polovinu dědictví po Vaší mamince. Jelikož jste již dosáhla věku 18 let, máte jakožto neopomenutelný zletilý dědic nárok na jednu polovinu z poloviny dědictví. Váš dědický nárok, který tedy nelze v žádném případě opomenout v závěti, činí jednu čtvrtinu dědictví po Vaší mamince.

Závěť, která nerespektuje podíl neopomenutelných dědiců, což je i Váš případ, je v této části neplatná. Pozor ale, tato neplatnost nenastává automaticky přímo ze zákona, je potřeba se jí dovolat. Ve Vašem případě to tedy znamená, že byste měla v průběhu dědického řízení, jehož máte právo se účastnit, namítnout její neplatnost. Jestliže tak neučiníte, má se zato, že souhlasíte s dědickým nástupnictvím Vaší neteře uvedeným v závěti. Pokud ale nesouhlas projevíte, máte nárok na svůj podíl (jednu čtvrtinu) na veškerém majetku po Vaší mamince. Jenom bych upozornil, že Váš nárok není nárokem na výplatu peněžitého dědictví, ale nárokem na poměrnou část majetku z dědictví.

Jak jsem již uváděl výše, neopomenutelný dědic je zpravidla účastníkem řízení o dědictví a své právo na zákonný podíl může v tomto řízení uplatnit. Může se ale stát a v praxi se ne zřídka stává, že jeho existence není známá nebo v důsledku jeho neznámého pobytu k němu není přihlíženo. I v takovém případě se tento dědic může domáhat svého práva žalobou u soudu, a to ve lhůtě tří let počítané ode dne skončení dědického řízení.

Co říci na závěr. Ze shora uvedeného je patrné, že závěť není všemocná a vyřízení dědictví v případě její existence nemusí být tak hladké a jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Člověk totiž někdy míní a zákony mění, což v případě práva dědického platí dvojnásobně. Zároveň však nechci, aby byla má slova vykládána jako varování před sepisováním závětí. Právě naopak, vhodně sepsaná poslední vůle zůstavitele respektující existující strukturu dědiců a příslušná omezení stanovená právními předpisy může upravit a regulovat dědické nároky tak, aby to co nejvíce odpovídalo představám zůstavitele při jejím pořizování.

JUDr. Zdeněk Hromádka
advokát