Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách

22. 7. 2004

Evropský soudní dvůr konstatoval, že národní soud, který se zabývá žalobou o zaplacení podanou poskytovatelem úvěru proti spotřebiteli, je oprávněn i po uplynutí promlčecí lhůty - z úřední povinnosti nebo na základě podnětu vzneseného spotřebitelem - určit, že klauzule obsažená ve smlouvě o úvěru (spotřebitelském) je zneužívající.

V rozsudku ze dne 21. 11. 2002 v právní věci C-473/00, Cofidis SA proti Jean-Louis Fredout Evropský soudní dvůr konstatoval, že národní soud, který se zabývá žalobou o zaplacení podanou poskytovatelem úvěru proti spotřebiteli, je oprávněn i po uplynutí promlčecí lhůty - z úřední povinnosti nebo na základě podnětu vzneseného spotřebitelem - určit, že klauzule obsažená ve smlouvě o úvěru (spotřebitelském) je zneužívající. Pokud by totiž Evropský soudní dvůr připustil opačný výklad, tj. že národní soud může prohlásit zneužívající klauzuli za neplatnou pouze během dvouleté promlčecí lhůty, odebral by spotřebiteli ochranu před zneužívajícími klauzulemi zaručenou mu směrnicí 93/13/EHS.

Soud: Soudní dvůr Evropských Společenství

Právní věc: C-473/00, Cofidis SA (žalobkyně) proti Jean-Louis Fredout (žalovaný)

Datum rozhodnutí: 21. 11. 2002

Rozsah právní problematiky: směrnice 93/13/EHS - zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách - žaloba poskytovatele spotřebitelského úvěru - vnitrostátní právní předpisy, které umožňují národním soudům po uplynutí promlčecí lhůty z úřední povinnosti nebo na základě podnětu spotřebitele určit, že určitá klauzule je zneužívající

Předcházející a relevantní judikatura: rozsudek ze dne 22. 6. 2000 v právní věci C-318/98, Fornasar, Slg. 2000, I-4785, bod 27; rozsudek ze dne 10. 5. 2001 v právní věci C-223/99 a C-260/99, Aggor a Excelsior, Slg. 2001, I-3605, bod 18 a 20;
rozsudek ze dne 27. 6. 2000 v právní věci C-240/98 až C-244/98, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Slg. 2000, I-4941;
rozsudek ze dne 14. 12. 1995 v právní věci C-312/93, Peterbroek, Slg. 1995, I-4599, bod 14.

Výchozí řízení:

Tribunál d'istance Vienne předložil Evropskému soudnímu dvoru postupem dle ustanovení čl. 234 SES předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice 93/13/EHS Rady z 5. 4. 1993 o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "směrnice 93/13/EHS").

Tato otázka vyvstala v právním sporu mezi Cofidis SA, společností zřízenou dle francouzského práva (dále jen "žalobkyně") a panem Fredoutem (dále jen "žalovaný") o plnění ze smlouvy o úvěru, kterou mezi sebou žalobkyně a žalovaný uzavřeli.

Skutkový stav:

Na základě smlouvy o úvěru ze dne 26. 1. 1998 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr. Protože však žalovaný neposkytl ve lhůtě stanovené ve smlouvě o úvěru žalobkyni protiplnění, ke kterému se v této smlouvě zavázal, podala žalobkyně dne 24. 8. 2000 proti žalovanému žalobu o zaplacení dlužné částky k Tribunal d'istance Vienne.

Nabídka poskytnutí úvěru se skládala z oboustranně tištěného listu. Zatímco na jeho přední straně byl velkými písmeny napsán údaj Demande Gratuite de Réserve d'Argent (bezplatná nabídka peněžních prostředků), na jeho zadní straně byl malým písmem uveden údaj o smluvně dohodnutých úrocích a odkaz na konvenční pokutu. Na základě této skutečnosti dospěl Tribunal d'istance Vienne k závěru, že tyto finanční klauzule nejsou dostatečně čitelné, a že tato nedostačující čitelnost … v souvislosti s odkazem na bezplatnost (kdy tento odkaz byl zvlášť zvýrazněn) … vyvolává u spotřebitelů představu, že žalobce nabízí bezplatný úvěr, a že jsou tyto finanční klauzule způsobilé uvést spotřebitele v omyl. Z těchto důvodů by tyto finanční klauzule mohly být označeny za zneužívající.

Z důvodu, že se jedná o spotřebitelský úvěrový obchod, musí být zneužívající finanční klauzule označeny soudem za neplatné ve dvouleté promlčecí lhůtě (čl. L. 311-37 zákona na ochranu spotřebitelů).

Za těchto okolností přerušil Tribunal d'istance Vienne řízení a předložil Evropskému soudnímu dvoru postupem dle čl. 234 SES tyto předběžné otázky:

Vyžaduje ochrana, kterou poskytuje směrnice Rady 93/13/EHS spotřebitelům, aby národní soud, který aplikuje národní právní předpis vydaný před vydáním nebo po vydání směrnice 93/13/EHS, interpretoval tyto národní právní předpisy v souladu se zněním, účelem a smyslem směrnice 93/13/EHS?
Vyplývá z tohoto požadavku na výklad národních právních předpisů vztahujících se na úvěrový systém regulovaný směrnicí 93/13/EHS, že národní soud, který se zabývá žalobou o zaplacení podanou poskytovatelem úvěru proti spotřebiteli, nesmí aplikovat procesní právní předpis (čl. L. 311/37 zákona na ochranu spotřebitele), na základě kterého je národní soud oprávněn prohlásit - z úřední povinnosti nebo na základě podnětu spotřebitele - smlouvu obsahující zneužívající klauzuli za neplatnou jen za předpokladu, že tato byla uzavřena v předchozích dvou letech před podáním takové žaloby, a na základě kterého se může poskytovatel úvěru u národního soudu dovolávat těchto (zneužívajících) finančních klauzulí a opřít o ně svou žalobu?

Prostřednictvím výše uvedených předběžných otázek chtěl národní soud vědět, zda národní právní úprava ochrany spotřebitele, která národnímu soudu v rámci řízení o žalobě podané poskytovatelem úvěru proti spotřebiteli znemožňuje, aby po uplynutí promlčecí lhůty - z úřední povinnosti nebo na základě stížnosti vznesené spotřebitelem - určil, že klauzule obsažená ve smlouvě je zneužívající, je/není v rozporu s ochranou, kterou spotřebitelům zaručuje směrnice 93/13/EHS.

Řízení před Evropským soudním dvorem:

Přípustnost

Žalobkyně a francouzská vláda vyslovily pochybnosti o možnosti předložit předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a tím i pochybnosti o přípustnosti řízení o předběžné otázce dle čl. 234 SES.

Žalobkyně namítala, že na klauzule, na něž národní soud pohlíží jako na zneužívající, se ustanovení směrnice 93/13/EHS nevztahuje, neboť se jedná o finanční klauzule obsažené ve smlouvě o úvěru a tyto se týkají hlavního předmětu smlouvy o úvěru - podle ustanovení čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13/EHS se směrnice nevztahuje na ty případy, kdy se klauzule týká hlavního předmětu smlouvy, pokud je tato klauzule jasná a srozumitelná.

Podle konstantní judikatury Evropského soudního dvora týkající se spolupráce Evropského soudního dvora a národních soudů (ustanovení čl. 234 SES) je věcí národního soudu zabývajícího se právním sporem, aby s ohledem na zvláštnost právní věci posoudil, zda je pro vydání rozsudku nezbytné předběžné rozhodnutí, resp. posouzení předběžné otázky Evropským soudním dvorem. Žádost národního soudu o posouzení předběžné otázky může být zamítnuta pouze tehdy, když zcela zřejmě neexistuje souvislost mezi výkladem společenstevního práva, o který žádá národní soud, a přezkoumáním platnosti předpisu práva Společenství a předmětem výchozího řízení. (srov. rozsudek z 22. 6. 2000 v právní věci C-318/98, Fornasar, Slg. 2000, I-4785, bod 27, rozsudek z 10. 5. 2001 v právní věci C-223/99 a C-260/99, Aggor a Excelsior, Slg. 2001, I-3605, bod 18 a 20).

Některé klauzule, o nichž národní soud rozhodoval, nepovažoval národní soud za dostatečně jasné a srozumitelné. Tento nedostatek souvisí zejména s použitím formulací umístěných na přední straně tiskopisu - tato formulace sugeruje spotřebitelům, že žalobkyně nabízí bezúplatné úvěrové obchody. Tato formulace je způsobilá uvést spotřebitele v omyl.

Směrnice 93/13/EHS se na tyto klauzule vztahuje pouze za předpokladu, že budou naplněny skutkové okolnosti uvedené v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS, tzn. že tyto smluvní klauzule nejsou vyjednány jen pro konkrétní případ, a že tyto klauzule v souladu s principem ochrany dobré víry a důvěry spotřebitelů nezpůsobí zřetelný a neospravedlnitelný nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran.

Evropský soudní dvůr konstatoval, že k posouzení otázky, zda promlčecí lhůty uvedené v národní právní úpravě - v čl. L. 311-37 zákona na ochranu spotřebitele - jsou aplikovatelné na zneužívající klauzule, je příslušný výhradně národní soud, tj. že ESD nemá pravomoc rozhodnout o této otázce.

Z těchto okolností nevyplývá, že by neexistovala souvislost mezi předloženou otázkou a předmětem výchozího řízení. Žádost o předběžné rozhodnutí je proto přípustná.

Odůvodnění:

Žalobkyně a francouzská vláda nejprve namítaly, že výchozí řízení se odlišuje od řízení v právní věci C-240/98 až C-244/98 ze dne 27. 6. 2000 (Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Slg. 2000, I-4941).

Žalobkyně a francouzská vláda dále namítaly, že vzhledem k tomu, že směrnice 93/13/EHS neobsahuje ustanovení o promlčecí lhůtě, bude otázka platnosti takové lhůty posuzována dle zásady autonomie řízení. Je totiž věcí členského státu, aby ve svém zákonodárství upravil - při zohlednění zásad rovnocennosti a efektivity - jednotlivé procesní postupy podání žaloby, kterou jednotlivec podal za účelem ochrany svých práv zaručených mu směrnicí 93/13/EHS.

Žalobkyně namítala, že Evropský soudní dvůr ve svých rozsudcích (např. rozsudek ze dne 16. 12. 1976 v právní věci 37/76, Rewe, Slg. 1976, 1989 a z 10. 7. 1997 v právní věci C-261/95, Palmisani, Slg. 1997, I-4025) již několikrát judikoval, že kratší promlčecí lhůta než dvouletá (čl. L. 311-37 zákona na ochranu spotřebitele) je se zásadou rovnocennosti a efektivity slučitelná.

Podle názoru žalovaného musí být rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores vykládán extenzivně. V tomto rozsudku Evropský soudní dvůr označil oprávnění národního soudu - zohlednit z úřední povinnosti protiprávnost zneužívající klauzule - za prostředek, prostřednictvím kterého je možno dosáhnout cíle uvedeného v čl. 6 směrnice 93/13/EHS, tj. zajistit, aby spotřebitel nebyl vázán zneužívající klauzulí. Tohoto cíle by dle názoru žalovaného nemohlo být nikdy dosaženo, bylo-li by toto oprávnění národního soudu vázáno na určitou lhůtu. Většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů by žalobu o zaplacení podala až po uplynutí promlčecí lhůty - spotřebitel by tak nebyl chráněn před zneužívajícími klauzulemi.

Výše uvedené oprávnění národního soudu - zohlednit z úřední povinnosti protiprávnost zneužívající klauzule - označil Evropský soudní dvůr za potřebné - jen tak může být zaručena ochrana spotřebitele zejména vzhledem k podceňovanému nebezpečí, že tento spotřebitel svá práva nezná, popř. má potíže s jejich uplatňováním (rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 26).

Ochrana zaručená spotřebitelům směrnicí 93/13/EHS se vztahuje na všechny případy, v nichž spotřebitel, který uzavřel s poskytovatelem smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, nenamítá, že klauzule obsahuje zneužívající klauzuli, neboť nezná svá práva, popř. z nějakých důvodu (např. vysokých nákladů řízení o takové žalobě) upustí od podání takové žaloby.

Proto v řízeních o žalobách, jejichž účastníky jsou spotřebitel a poskytovatel úvěru, a která se dotýkají zneužívajících klauzulí, je stanovení časového omezení pro uplatnění oprávnění soudu - z úřední povinnosti nebo na základě podnětu spotřebitele stanovit, že takové klauzule jsou zneužívající a tudíž se k nim nepřihlíží - způsobilé zkrátit právo spotřebitele na ochranu před takovými klauzulemi vyplývající z čl. 6 a 7 směrnice 93/13/EHS. Poskytovateli úvěru totiž postačí, aby vyčkal, než uplyne promlčecí lhůta, kterou stanovil národní zákonodárce, a následně podal žalobu, v níž uplatní zneužívající klauzule.

Z tohoto důvodu je procesní ustanovení, které národnímu soudu po uplynutí promlčecí lhůty znemožňuje, aby z úřední povinnosti nebo na základě podnětu spotřebitele konstatoval, že určitá klauzule je zneužívající, způsobilé v právních sporech, v nichž je spotřebitel žalovanou stranou, ztížit uplatnění ochrany, které spotřebiteli zaručuje směrnice 93/13/EHS.

Není v rozporu s tímto výkladem, že - jak uplatnily žalobkyně a francouzská vláda - Evropský soudní dvůr již několikrát judikoval, že kratší promlčecí lhůty než ta, o níž šlo ve výchozím řízení (tj. dvouletá promlčecí lhůta) nejsou neslučitelné s ochranou práv zaručených jednotlivci právem Společenství (rozsudek Rewe a Palmisani). Rozhodující pro posouzení otázky, zda národní procesní předpis znemožňuje aplikaci práva Společenství nebo tuto aplikaci nepoměrně ztěžuje, je zohlednění pozice tohoto národního procesního předpisu v celém řízení, jakož i zohlednění zvláštností tohoto řízení (rozsudek ze dne 14. 12. 1995 v právní věci C-312/93, Peterbroek, Slg. 1995, I-4599, bod 14).

Rozsudek:

Z výše uvedených důvodů rozhodl Evropský soudní dvůr (pátá komora) o předběžné otázce předložené mu Tribunal d'istance Vienne takto:

Národní právní úprava, která národnímu soudu v rámci řízení o žalobě podané poskytovatelem spotřebitelského úvěru proti spotřebiteli a spočívající na smlouvě mezi nimi uzavřené, znemožňuje po uplynutí promlčecí lhůty z úřední povinnosti nebo na základě podnětu spotřebitele stanovit, že určitá klauzule obsažená ve smlouvě mezi nimi uzavřené, je v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách.